Karolkin príbeh pôrodu doma v Londýne

Tento príbeh bol uverejnený v knižke Rodili sme doma, ale v online verzii chýbal. Jednoducho preto, že som sa až teraz opýtala Karolky, či môže byť aj na stránke. A tak ho pridávam aj do knihy online, aj tu:)
Sebastiánek

Londýn, 14. 02. 2010

Jmenuji se Karolína, žiji již 20 let v Londýně. Se svým slovenským partnerem Matějem jsem se seznámila na Slovensku v Zaježové. Otěhotněla jsem ve svých 37 letech. Těhotenství jsem měla krásné, bez komplikací. Celým těhotenstvím, porodem i dobou po porodu mi byla průvodkyní kniha Zdravé těhotenství, přirozený porod od Ingeborg Stadelmann. Věděli jsme, že budeme mít chlapce. Chtěla jsem rodit v porodním centru, ne na porodním sále. První porodní asistentka, se kterou jsem se v té porodnici setkala, byla sama potřetí těhotná. Bylo jí 41 let, byla veganka, říkala, že rodit bude doma a že své děti neočkuje. Ptala jsem se jí, jestli to může, takhle v nemocnici říkat ženám tyto věci a ona se usmála, že proč ne, že to většinu žen nijak neosloví. Doporučila nám, abychom si zjistili věci o metodě Hypnobirthing.

Na internetu jsem si našla nějaké informace a videa, koupila jsem si knihu Hypnobirthing od Marie Morgan. Přečetla jsem ji jedním dechem a věděla jsem, že to zvládnu, že bych teď klidně rodila doma i bez odborné pomoci. Přihlásila jsem se na kurz Hypnobirthing, abych se na porod dobře připravila. Na kurzu nám promítli mnoho filmů o krásných, klidných porodů, ukázali nám uvolňovací techniky, učili nás si navodit hypnotický stav, ve kterém se necítí bolest. Jejich hlavní myšlenkou je, že uvolněná žena necíti porod jako bolestivý. Instruktorka byla svědkem operací bez anestetik – operací kýly, křečových žil, trhání zubů… a porodů. Můj partner byl velmi rád a souhlasil s porodem doma.

Při příští návštěvě porodnice jsem jim řekla, že bych chtěla rodit doma. Je tu běžné si vybírat z celého spektra možností, od dobrovolného císařského řezu s epidurálem, přes porod na sále, porod v porodním centru až po porod doma. Nikdo se nedivil, ani mi nic nevymlouval, nikdo nezmiňoval můj věk ani to, že jsem prvorodička. Měli naprostou důvěru a respekt k mým rozhodnutím. Řekli, že budu v péči jiného týmu – tzv. 1:1. Druhý den mi volala porodní asistentka Olena a dala si se mnou osobní schůzku v nemocnici. Všechno jsem jí řekla, o Hypnobirthing a také o orgasmických porodech, odkývala to, řekla, že to všechno zná a podporuje a že ze mě má dobrý pocit a že do toho půjdeme. Od té doby ke mně chodila domů. Neměly jsme moc času o ničem mluvit. Řekla, abych si nechala od obvodní lékařky předepsat diamorphine, že by chtěla, abychom ho měly, kdybych byla při porodu unavená. Lékařka mi ho však odmítla předepsat, je to heroin a ona říkala, že o takovém ničem k porodu doma ještě nikdy neslyšela. Mně se ulevilo, nechtěla jsem nic takového. Napsala jsem porodní plán a předala ho Oleně, nedostaly jsme se ani k povídání si o něm. Řekla, že porod doma by mi nemuseli v nemocnici odsouhlasit, kdybych měla špatný krevní obraz nebo kdyby bylo miminko v nesprávné poloze. Měla jsem jít na kontrolu k lékaři, který měl před termínem určit, jestli doporučuje porod doma. Olena mi ale těsně před schůzkou s ním volala, že to už není třeba, že měli schůzi a že ženy bez komplikací nemusí k lékaři. Takže jsem za celé těhotenství v Anglii neviděla lékaře. Když jsem byla na prázdninách na Slovensku, tak jsem si k jednomu zašla, když se miminko zrovna otočilo a já měla pocit, že mi tlačí dolů a že možná chce na svět.

Asi týden před termínem jsem v noci při návštěvě záchodu zjistila, že se mi uvolnila hlenová zátka a že mi vytekla trocha vody. Myslela jsem si, že to praskla plodová voda… Byla jsem nadšená… miminko už k nám přichází…

Partner zavolal do práce, že nepřijde, tady mají muži nárok na dva týdny volna. Šli jsme na procházku, měla jsem cvičné kontrakce, ale nic moc se nedělo. Olena volala, že mě musí prohlédnout, protože jestli mi praskla voda, tak musím do 24 hodin rodit, jinak budu muset do nemocnice. Měla přijít ke mně domů, ale nemohla a prosila mě, abych jela do nemocnice za ní. Nechtěla jsem vůbec. Cítila jsem se skvěle, pomalu jsem vstupovala do intimního stavu porodu a nechtěla jsem do nemocnice, mezi cizí lidi, autobusem, někam, kde by mohli rozhodnout o mém porodu něco, co jsem si nepřála. Cítila jsem se velmi zranitelná. Olena volala znovu, že přijde přeci jen ke mně domů. Přišla, prohlédla mě, zjistila, že to nebyla plodová voda. Ulevilo se mi – mám čas, nechají mě na pokoji.

Asi ve 2 hodiny ráno mě probudily silnější stahy, šla jsem do pokoje, poslouchala jsem krásnou klidnou hudbu a dělala miminku waldorfské andělíčky, skákala jsem na míči, procházela jsem se. Instrukce byly zavolat Olenu, až budou kontrakce 3 minuty od sebe a bude tomu tak hodinu. Zatím byly 8 minut od sebe. Ráno bylo plné slunka, Matěj vstal, snídali jsme, chtěla jsem být jenom doma, kontrakce byly stále pravidelnější a častější. Chodila jsem po prosluněném bytě a byla jsem v různých polohách. Celé to probíhalo v uvolněné a velmi šťastné, veselé, radostné atmosféře. Kolem 16.00 h se kontrakce změnily, klečela jsem na polštářích na posteli, byly velmi časté, volali jsme Olenu. Za hodinu volala, že ještě vyzdvihne v nemocnici rajský plyn. Přijela ještě hodinu potom, měli jsme už napuštěný bazén, já byla v něm. Smála se, že tam mám málo vody, vysvětlovali jsme, že jsme eko, že šetříme vodou, ona příkázala, abychom ho naplnili. Prohlédla mě, řekla, že jsem 8 cm otevřená a že už miminko brzy přijde na svět. Byla jsem dále v bazénu, dýchala jsem do vody… Olena mi nabízela rajský plyn, nechtěla jsem ho, necítila jsem potřebu. Dlouho se nic nedělo, jako bych byla pořád ve stejném bodě, cítila jsem, že mi brání v postupu porodu plodová voda. Ptala jsem se jí, jestli by doporučila ji protrhnout, ona že ano, ale že musí počkat na kolegyni, že ta by měla u toho být. Kolegyně dlouho nejela, ptala jsem se, jestli bych si ji mohla protrhnout sama, Olena řekla, že ano. Potom začalo něco, na co jsem nebyla připravená. Myslela jsem si, že poslední porodní fáze trvá tak 10 minut, cítila jsem hlavičku jen několik cm hluboko. Podle hypno porodu se ve druhé fázi netlačí, jen dýchá. Olena říkala, ať tlačím. Poslechla jsem jí, neměla jsem sílu ani čas si prosazovat něco o čem jsem nic nevěděla. Přišla druhá porodní asistentka. Tlačila jsem, tlačila a ono nic, připadalo mi to jako celá věčnost. Potom už ne v bazénu, ale i na záchodě. Nevěděla jsem jak dýchat tak, aby se hlavička po každém uvolnění po stahu nevracela zpátky.

Nakonec se v naší posteli po dvou hodinách narodil náš maličký chlapeček. Byla jsem jen trošku natržená, nechtěla jsem, aby mě šily, ony souhlasily. Otřely maličkého rychle ručníkem, udělaly mu velmi rychlou kontrolu, daly mi ho na břicho. Pak odešly z našeho pokoje a nechaly nás, abychom byli asi hodinku sami. Olena ještě přišla pomoci mi s placentou, odstřihnout dotepanou pupeční šňůru, zvážit miminko, spočítat mu prstíky a zkontrolovat, jestli je všechno v pořádku. Potom se rozloučily a byly pryč.

A my tu byli, doma, tři, unavení a hluboce šťastní.
Neopouštěli jsme několik dní byt, miminko bylo nahaté v ložnici a pomalu si zvykalo na ten náš lidský svět. Druhý den přišla ke mně do bytu mladá lékařka se studentkou maličkého zkontrolovat. Jsem velmi vděčná svým cestám, že mě zavedly do bodu, kdy toto všechno bylo možné.

Sebastiánek dostal jméno až po několika dnech, tady se děti nemusí pojmenovávat hned.
Možná nebylo všechno, jak mě učily na hypnobirthing. Bolelo to, ale v čem mi kurz pomohl, bylo naprosto důvěřovat svému tělu a miminku a poddat se momentu. V rámci kurzu jsme měli meditaci, kdy nás instruktorka zavedla do pomyslného světa, ve kterém jsme si z knihy našeho života barevně vybavily všechny negativní informace o porodech. Ty jsme z knihy vytrhly a zmuchlaly a potom spálily. Do knihy jsme nakonec vepsaly na novou stránku obraz konce porodu, jaký bychom si přály. Velmi mi také pomohlo CD s uvolňovací meditací. Z pomalu přicházejícího porodu jsem měla ohromnou radost. Strach byl díky té meditaci pryč. V Čechách ani na Slovensku v současné době nevím o žádné instruktorce této metody.

Náš synáček je šťastné klidné dítě. Vím, že to, že měl tak hladký a krásný začátek bez traumat bude hrát v jeho dalším životě důležitou roli.